České národní pověsti a kroniky I

Památky staročeské poesie

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Od pradávna si příslušníci kmenů či etnických skupin po generace vyprávěli o znamenitých činech svých předků a o neobyčejných událostech, které prožili. Se zvláštním zájmem se vraceli do dob nejstarších, do dob počátků svého kmene, své skupiny. Tak vznikly pověsti, které ústním podáním udržovaly v paměti významné osobnosti a pozoruhodné děje. U nás to byla vyprávění o příchodu našich předků vedených praotcem Čechem na horu Říp, o knížeti Krokovi a jeho dcerách, Kazi, Tetě a Libuši, o tom, jak se Libuše ujala vlády a jak byla pohaněna, když soudila spor dvou bratří o dědictví i o tom, jak vypravila poselstvo do Stadic, aby přivedlo Přemysla-Oráče jako jejího nastávajícího manžela a vládce země. A také jak nadána věstným duchem u vytržení předpověděla svému lidu založení Prahy a prorokovala slavnou a nehynoucí budoucnost. Vyprávělo se i o dívčí válce, o její vůdkyni Vlastě, o Ctiradovi a lstivé Šárce a o hrdinech, jako byli Bivoj nebo Horymír.

A vypravěči připomínali, jak šli Přemyslovi následovníci na knížecím stolci za sebou a jak si jako vládci vedli. Byli to Nezamysl, Mnata, Vojan, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít.

S křesťanstvím přišlo písmo a s písmem nový způsob, jak významné děje a činy podržet v paměti. Křesťanství přicházelo dvěma směry. Od východu do Velké Moravy za Rastislava přišli bratři Konstantin a Metoděj z byzantské Soluně (863). Věrozvěsti spolu vytvořili pro lid staroslověnské písmo a srozumitelně staroslověnsky podané učení Kristovo. Ze západu přicházeli kněží, kteří novou víru šířili latinsky. Lid jim nerozuměl. Počátek této mise se datuje rokem 845, kdy bylo pokřtěno 14 českých lechů v bavorském Řeznu.

Vpád Maďarů přeťal spojení s říší Byzantskou a dlouhodobé panství Mongolů s křesťanstvím východním. Úplnou moc a vliv získala literatura psaná latinsky. Po staroslověnských legendách přišly latinské legendy o životě světců a s neskrývaným zanícením autorů pro křesťanské ideály.

Zbylé prvky křesťanské cyrilometodějské kultury působily u nás ještě poměrně dlouho.

Vzpomeňme na Sázavský klášter, na Emauzský klášter zvaný Na Slovanech, který založil Karel IV. r. 1347, vzpomeňme na počátky husitství.

Ovšem nové rozložení útočných politických a církevních sil ze západu je potlačilo, stejně jako spojení s jižními a východními Slovany, kde se cyrilometodějská bohoslužba usídlila trvale.

Vymýtilo také předkřesťanský pohanský polyteismus, takže pozdější archeologie a historie jen s obtížemi získávaly zprávy o starých slovanských bozích, o magii nadpřirozených sil, duchů a běsů.

Ale co pověsti, které se dosud dědily z pokolení na pokolení ústním podáním?

Prvním autorem, který si jich všiml, byl Kosmas, děkan kapituly pražské (1045 – 1125). Velmi vzdělaný znalec nejen církevních textů, ale i antické řeckořímské klasické literatury. Sepsal nejvýznamnější dílo té doby s názvem „Chronica Bohemorum“ (Kronika česká). Dílo začíná věnováním autora věrnému životnímu příteli: „Panu Šebířovi, proboštu kostela mělnického, nadaného jak vědeckým vzděláním, tak i duševní schopností, Kosmas, kostela pražského jenom podle jména děkan, po běhu tohoto života přeje odměny v království nebeském. ...Ale ať se Vám samotnému tyto stařecké hříčky líbí či nelíbí, prosím, aby je třetí oko nespatřilo.“

O Kosmovi píše Vladislav Vančura s notnou dávkou vnímavé obraznosti ve svých „Obrazech z dějin národa českého“. Ty psal v době německé okupace, aby posiloval českého ducha obrazem minulosti slovanské a české.

Uveďme malou ukázku:

„Když Šebířův sluha držel třmen Kosmovy kobyly a když kanovník svatovítské kapituly se mu již opíral o rameno, aby se mohl snadněji vyšvihnout do sedla, přitočil se k němu Šebíř a řekl: „Je pro mne snadnější vsunout nohu do ucha jehly, je mi snadnější přeskočit koně sem a tam než napsat jedinou stránku!“

Ach, příteli, odpověděl Kosmas, „nedovedu věc prvou ani druhou. Poslední mi rovněž uniká, ale musím ji zkoušet vždy znovu a znovu.“

Řka to, odstrčil šklebícího se sluhu a objal naposledy probošta mělnického kostela.

Potom odjel se stísněným srdcem, neboť jeho duch a jeho mysl se proměňovaly s vanutím větru.

Šebíř se pak vrátil k svým spisům a obraceje stránky, myslel na Kosmu. Zdálo se mu o starých místech. Myslil na lutyšskou školu magistra Franka a na dva žáky, kteří těkajíce rozkvetlými loukami, rozmlouvali o kronice, kterou buď jak buď jednou napíší. ....

Knězova žena Božetěcha pravila: „Když jsem viděla dobrou vůli magistra Bruna, donesla jsem mu jednu z tvých čmáranic s prosbou, aby přečetl tvé písmo. A byla to stránka, která pojednává o příchodu Čechů do této země a dále o Krokovi a Libuši. Zapamatovala jsem si z toho jen pár slov, ale magister říkal, že je to věc krásná a velice ušlechtilá a políbil dvakrát místo, kde vypravuješ, jak Libuše věstí slávu pražského hradu.“ ...

Lidské tuchy mají, jak se obecně věří, něco do sebe. Někdy se vyplní, někdy klamou, a tak protože člověk bývá zmítán mezi nadějí a beznadějí a protože se někdy poddává oběma, může se nakonec na jednu z nich vždy odvolat. Ubožák Kosmas, ten dobrý starý kanovník svatovítský, ten lovec příběhů a člověk bez přestání se chystající napsat kroniku své země, si nevedl jinak.“

Nu, nevedl si jinak, jak praví Vančura, splnil svůj úmysl, uskutečnil svou tužbu a napsal kroniku své země.

Kosmovo dílo má tři části, říká se jim knihy. První, Ficta, obsahuje záznam národních pověstí, tradovaných doposud jen ústním podáním. Druhá, Audita, vypravuje české dějiny od nástupu knížete Bořivoje (894) podle toho, čeho hodnověrného se Kosmas o té minulosti doslechl. (Existuje domněnka, že Bořivoj byl synem Rastislava z Velké Moravy, ale tu tam nemá.) Třetí část, Visa, předkládá dění v českém knížectví tak, jak je sám viděl, prožil a zachytil. Dovedl svá pozorování až k vládě knížete Vladislava I., ke konci svého života.

Můžeme říci, že Kosmas projevuje vlastenecké cítění a že v silném a samostatném knížeti z rodu Přemyslovců vidí kýženou jednotu českého státu. Odmítá proto úklady a lsti Vršovců stejně jako pokusy osamostatnit Moravu po stránce politické nebo církevní a odsuzuje rozbroje mezi členy knížecího rodu. Zaznamenává nejen válečné konflikty s německými sousedy, ale i vnitřní spory s přistěhovalci. A tak si můžeme přečíst…